Komteska

Odkazy

Komteska

Zábava

Korálky

Krása zimy

Zdravá výživa

Jídelníček

Léto

Rose

Ivana

~ Ivany velikonoční stránky, recepty a jiné...

Beruška8

Statistika

Je tu právě

online:

Novinky

Stříbrný vítr

Fráňa Šrámek - Stříbrný vítr (1910) 


Román o citových a erotických konfliktech mládí. Hrdinou Stříbrného větru, v jehož ději a scenérii najdeme četné stopy Šrámkových píseckých studijních let, je student Jeník Ratkin, od počátku zasažený otcovou bezohledností a pozérstvím a od počátku vzdorující. Vyprávění, ve své stavbě volně improvizované, pak provází Ratkina různými životními zkušenostmi (sebevražda tajemného strýce, kterého měl Jeník rád, první letmá láska, kamarádi v gymnáziu, zážitek erotický, který zanechává hořkost, krize náboženská); přitom se stále dotváří Ratkinův vztah k životu. A nakonec se toto plaché a horoucí srdce, bez ustání vábené "stříbrným větrem" jako hlasem naděje, setkává s dívkou, která slibuje opravdovou lásku a něco velkého a čistého.

Kapitola 4.

       V deset hodin šly děti ze školy.
       Ratkin s Malkusem šli spolu, ale nemluvili; jen tak občas pozorovali se postranními pohledy.
       Obloha nebyla už tak čistá jako ráno, oblohou napříč pospíchaly veliké, stříbrné oblaky a vítr dul jak trubač na bílém koni.
       Ratkin se náhle zastavil a uchopil Malkusa za ruku.
       "Pojď!"
       "Kam?"
       "Na luka!"
       Oběma se náhle rozsvítilo v očích. Cosi široce rozlehlého a šťavnatého zamávalo jim vstříc a rozšířilo zpěvně prsa. Podívali se na sebe a museli propuknouti v smích, jak bláznivě jim svítily oči.
       "Ty ... osle!" povídá najednou Ratkin a plácl Malkusa po zádech.
       "Ty ... ty ... opice!" odpovídá tento i štulec vrací.
       A oba se rozřehotali, přímo proti větru, vítr do nich vletěl jak do otevřených oken.
       Pak byli v lukách, byli jimi jakoby uchopeni a neseni, jakýsi zelený chlap tě chytil a hodil druhému, druhý třetímu a vítr zvonil v zubech. Pěšinky je pozdravovaly a nastavovaly stopy, vyryté jejich šťastným a mladým útěkem vstříc slunečnému větru, aby je osušil.
       Konečně se zastavili. Byli až k zalknutí udýcháni.
       Stříbrné mraky stále pospíchaly napříč oblohou, slunce se rozsvěcovalo a opět vyhasínalo, stín a světlo běžely vždy postupně od jednoho konce luk ke druhému, jako když nějaká veliká ruka zlatým hřebenem louky pročesává.
       A vítr dul jak trubač na bílém koni.
       Stáli a rozevřeli široce oči, ústa, aby všechna ta krása mohla do nich horem i dolem.
       Tady na nich ležel nyní stín, louky se zazmítaly v chladném nepokojném šeru. Ale nahoře před nimi na návrších náhle všecko zasvítilo, domečky jakési bílé i kalužinky zbylé po sněhu, všechno se tam vzňalo bílým plápolem, vítr prudčeji zadul, a onen jas nyní letěl sem k nim, zapuzuje stín ...
       Pili tuto hru světla celým obličejem, v hrdle bylo jak tlačenice v úzkých dveřích.
       "Slyšíš ... ?" ptá se náhle Ratkin, hlas tlumí a čemusi tajemnému naslouchá.
       "Co ... ?"
       "Stříbrný vítr ..."
       "Stříbrný vítr?" A Malkus má užaslé oči, veliká kola navrch hlavy.
       "Pst ... teď! Slyšíš?"
       Konečně, zdá se, že i Malkus slyší stříbrný vítr.
       Jede to kolem, trubač nahoře, vzali se za ruce, tisknou, tisknou a naslouchají.
       Náhle oba najednou.
       "Ty, to je krásné ...!"
       Ratkin se vyrušil, dívá se okamžik na Malkusa a najednou dá se do smíchu. Co že je krásné, ptá se Malkusa.
       Malkus ocitne se na rozpacích.
       "Co ... Vždyť víš ..."
       "Nevím ..." A Ratkin se tváří docela nechápavě.
       "No ... všechno je krásné ..."
       "Hm, všechno je krásné ..."
       Ratkin se stává náhle velice vážným a upřeně pozoruje druha.
       "A přec tě dneska bili, co? Řekneš, že všechno je krásné ...!"
       Malkus na okamžik se zapřemítal, i obličej odvrátil, by zakryl rozpaky.
       "No bili ...," povídá po chvilce, "ale ..."
       Nedořekl, jen prsa jaksi vypjal a do dálky se zadíval.
       "Až budu silný, nebudoumě bít ...," řekl až potom.
       "Dobře, dobře, dobře ...," vykřikl nuceně silným hlasem Ratkin, na rameno mu uhodil a propukl v smích.
       Ale Malkus by byl rád ještě cosi vysvětlil, s něčím rád se svěřil.
       "No tak, přestaň se smát ... no tak ..."
       Ratkin však smál se ještě více. Náhle vyskočil, strčil prudce do Malkusa, ten upadl, strhl jej však k zemi s sebou; a nyní váleli se v trávě, nepouštějíce se, a vrhali do větru supění mladé krve a svůj mladý smích ...

Kapitola 15.

       Život, život! - Jeho slávě se pokloňme, jeho chválu zpívejme! Není dosud tady, ale jeho ohně hoří za nocí na vzdálených kopcích. Posly už vyslal a my v jejich ruce složili sliby své oddanosti. Chceme milovat velikého a krásného vašeho pána, tak to vyřiďte, poslové! Chceme býti takoví, aby jeho oko na nás s hrdostí spočinulo, aby se usmíval, pokyvuje hlavou k rytmickému našemu pochodu! Ale, vyřiďte mu, ať nás nezradí, ať nás neprodá! I s ním chceme se dáti v zápas! I s ním - vyřiďte mu to. A chválu jeho že zpíváme, nezapomeňte!
       Ratkinovi často vlhly oči; to přicházelo tak samo sebou, vyl tu v nitru takový houslový tón a každou chvilku si požalovat musel. Z jednoho dne v druhý přeléval se Ratkin jako jediný pramének roztoužení.
       A teď chtěl něco psáti. Měla to býti pěkná povídka, kytička sasanek a petrklíčů. Mělo to být něco takového jako Jarní vody. Nu, to by snad dovedl. Ne, nedovedl. Žít dříve třeba. A bude žít. Nebude to již dlouho trvat. A přijde Gemma. Nebude to již dlouho trvat.
       Ostatně, ne - Gemma! Ne - tichoučká Gemma! Ta, jež přijde, nasadí mu nůž na prsa; budu-li chtíti, bodnu, nebudu-li chtíti, nebodnu, tak bude říkati ta, jež přijde; jako divoký šípkový keř bude, růže a trny, růže a trny.
       A přišel jeden říjnový večer, jedny prázdniny opět přešly, byl říjnový večer a zlé, rozduté mraky hnaly se po obloze. Vítr plískal a svítilny v ulici mžouraly jako zlé kočky; úzkost musela přepadnouti ty, kteří čekali onoho večera milenky, neboť svět zdál se býti opět jednou pln potměšilých, záludných úmyslů a někde v prostoru byl hlas, který volal a varoval: Haló! Haló!
       Ratkin chodil ulicí podél městského parku a jeho oči byly jako ozářená okna, za nimiž se tančí; trochu to kolem něho houkalo, ale co se jeho týče, mohli třeba malí dráteníci z nebe padat; vlastně mu to bylo zcela příjemné, že se dnes tak vítr od řetěze utrh, ať ukáže, co dovede; noboť on právě chtěl udělati totéž, nesl svou lásku ve svém srdci, slyšíš, větre, lásku, a to je také trochu hukotu, nemyslíš?
       Chodil tu a čekal a teď měla přijíti ona a slyšeti, co on jí dnes poví. Jeho srdce dnes mělo se otevříti, jak krabice, z níž vyskočí malí čertíci, zapletou se jí do sukní a do vlasů, by ji všechnu zcuchali k omámení. Ne, ne, jinak to mělo býti. Jako v houštiny chtěl ji zavésti ve svou lásku, by se bála a držela pevně jeho ruky, jak dvě děti, ustrašené tmou, měla je v náruči spojit láska. - - - Ne, ani tak to nemělo býti. Ona půjde teď proti němu, stane před ním, otevře ústa - Ratkin vidí její pootevřená ústa a nedýchá - otevře ústa a řekne: Není mi po nikom nic a po ničem nic, jenom vás mám, Ratkine, ráda.
       Nějaké zlé zvíře řádilo po parku, vylo a lámalo větvičky, házelo jimi po Ratkinovi, ale Ratkin se pouze usmíval; ta bestie jednou měla vidět hocha, který si nedá pokaziti dobrý rozmar; a měla jen míti uši, však by ji už za ně uchopil a zkrotil. Ano, to by byl dnes dovedl.
       A tu šla ona proti němu, Pavla bylo její jméno a po malinách v ústech chutnalo; jarní vánky to jméno zpívaly a lidé se od nich je vyslovovat naučili. Šla proti němu a s větrem stalo se něco zvláštního; stál tu teď a hrál na housle, jako by to ani nebyl vítr. A nikdo jiný nešel ulicí než ona, kvůli ní vítr hrál. Blížila se k němu a plula, zlatá, elektrická rybička, na deset kroků dostal od ní do srdce ránu. Pak došla až k němu, vítr už nehrál na housle, nýbrž skočil do jejích sukní a choval se jako uličník. Ratkin to viděl a tušil něco nedobrého; pohlédla naň a jemu bylo ještě hůře; měla jiné oči, nebylo to tak, jak očekával. A neřekla nic, žádné z oněch zázračných slovíček, poděkovala pouze na pozdrav, nezdálo se ani, že by se radovala. Nestarala se vlastně ani mnoho o něho; měla tolik práce se svou sukní, s kloboukem a vlasy, vítr ji zle pocuchal. Šla s hlavou skloněnou proti větru, nemohl teď ani viděti jí do obličeje, a tu cítil, že je konec, a slyšel, jak se vítr směje. Ano, vítr měl proč se smáti, neboť se mu opět jednou pěkná čertovinka povedla, slečinku o dobrý rozmar připravil; nemohla tu teď kráčeti jako bohyně, míti v moci každý záhyb sukně a ukazovati, jakou už je vlastně dámou; hněvala se, všechno se jí to poakzilo, i Ratkin se jí zprotivil, hloupé to bylo od něho, státi tu a čekati na ni.
       Cítil, že je konec, nevěděl ani, jak to přišlo, ale cítil, že je konec; že mu něco umřelo a že musí promluviti cosi jako pohřební řeč; ne mnoho, pouze několik bolestiplných slov, hrst hlíny na rakev. Bude mu to těžké, ano, to bude; neboť je to už nepochybně jeho osud, býti vždy při prvním kroku sražen zpátky, a on tu chtěl jednou povždycky něco o svém osudu říci.
       Šla vedle něho a nebyla teď už tím, čím byla dříve; byla teď jedním ze skalisk, na která narazil, a on chtěl teď pouze smočiti prst ve svém srdci a napsati na skalisko několik slov svou krví.
       A tu počal mluviti, v přestávkách, vždycky několik slov mezi jednotlivými závany větru, jeho hlas byl temný a raněný a jí bylo ještě neveseleji; nerozuměla tomu, co povídal, bylo to něco takového, že z toho dostávala strach, měla jej za potřeštěného, kloudná zábava s ním vůbec nebyla a zprotivil se jí ještě více; a dostala teď chuť říci také své slovo, teď momentálně jí napadlo a ona řekla:
       "Nehněvejte se, pane Ratkine, ale u nás doma si nepřejí, abyste mne doprovázel; nemá to také žádného účele." A řekl bys, že si přitom sedala na vítr, aby už už ji nenávratně odnesl.
       Ratkin chvilku nemluvil. Ale jeho obličej nebyl již tak smutný a v koutcích rtů mu to pocukávalo.
       "Ale dnes ještě smím ... naposled?" optal se potom. Přikývla. A vedl ji až k domu. Podala mu ruku, neměla vlastně ničeho proti němu, usmívala se teď naň dokonce. Hleděl na ni, její ústa jej jako peříčkem lechtala, když na ně hleděl, nemohl od nich odtrhnouti očí. Teď už nebyl melancholickým princem, slyšel hlas své mladé krve jako úsečný povel, a tu řekl:
       "Ale, políbím vás ... mohu vás přece políbit?"
       Neřekla ničeho, vyprosťovala pouze rychle ruku, ale on ji držel pevně. Nemohla mu již uniknouti, objal ji druhou rukou, ale k jejím rtům se nedostal, políbil ji pouze na tvář. Pak ji teprve pustil a ona vklouzla do domu. Stál tu červený, se zářícíma očima, a posílal za ní svůj smích. Ano, smál se teď, hrst hlíny hodil na rakev, ale i jednu růži tam hodil, tak to bylo lépe, a nebylo teď třeba, aby šel se svěšenou hlavou ...
       Třetího dne obdržel od Pavly dopis. Hněvala se naň, velmi se hněvala; nebyl jistě dobře při rozumu, když se něčeho takového odvážil - - - však přece, vida: nikdy více už to nesmí udělati, nikdy více, neboť potom by byl už doopravdy konec. Ach tak - tedy nebyl ještě konec? Ratkin se smál. Ne, skutečně, už jí to vícekráte neudělá. Nikdy. Může být klidná. Neboť, takhle on to nemyslel - co já jsem, slečinko, chtěl, to byla láska, a ne hubička ve vratech - nedorozumění to bylo, zasmějeme se tomu. A Ratkin se smál, chodil se vztýčenou hlavou a nesklonil ji ani, když potkal Pavlu; tu zdravil a jeho ruka s kloboukem opsala přitom výbojnou křivku, jako by jím mával, ale on už letěl jinam, on už se nevracel.
       Letěl, letěl, ale jeho den nepřicházel. A Ratkin psal dlouhou báseň, Ikaros se jmenovala, a vypravovala hoře a touhu vězně na pustém ostrově. A orel tu sídlil v skaliskách ostrova, a když vězeň bloudíval po břehu, lomě v dálku rukama, orel často slétával až blízko nad jeho hlavu a křičíval tak domlouvavě, jako by mu chtěl něco říci. A tu vždy vězeň přestal lomiti rukama, nevěděl, odkud ta víra přišla, ale počal vždy věřiti, že přece jeho den přijde a že se mu podaří uprchnouti z pustého ostrova. Orel a vězeň stali se brzo přáteli a přišel konečně i den, kdy vězeň pochopil, co mu chtěl orel říci; a tu ukryl obličej v jeho peří a plakal, zatímco orel vydával skřeky podobné vítězným fanfárám; a vězeň nazýval orla nejsladšími jmény, neboť orel jej chtěl unésti na svých křídlech. Ale měl ještě mnohokráte lomiti rukama nešťastný vězeň. Orel byl sláb a nemohl jej daleko nésti, srdce vězňovo bylo příliš těžké touhou. A tu počal vězeň krmiti orla krví svého srdce, aby zesílil. A teď věděl, že přijde jeho den, neboť musel přijíti jeho den, když dával orlu krev svého srdce. - -

Kapitola 18.

       Bylo už k desáté hodině dopoledne a Ratkin ještě spal. Matka nahlédla do pokoje, hlavou zakývala a opět odešla.
       Pak ještě jednou přišla a po špičkách přistoupila k posteli. Možno se domnívati, že probděla noc; vysílené oči mžikaly. Hleděla na hocha a kolem úst objevil se záhadný úsměv. Kolikráte takhle nad ním bděla! Ale dnes ... Co jen to bylo dnes? Za těma zavřenýma, spícíma očima ležela hádanka. Cizí svět. Něco s nesrozumitelnou pro ni řečí. Je možno, že tohle nosila ve svém těle? Že to bylo jednou tak její jako nikoho jiného? Hleděla na něho, jak tu pak spal klidným a zdravým spánkem, musila se opět usmát. Nespí právě proto tak šťastně a klidně, že je doma, u ní?
       Náhle jí užasly oči. Víčka spícího se chvilinku podivně chvěla a zpod nich počaly téci slzy, jedna po druhé, zatímco ústa se šťastně usmívala ...
       Proboha, co je to? Jaký to má sen? Kdo to je, jenž k němu přichází ve snu a on s ním hovoří, směje se a pláče?
       Náhle strnula.
       Jako by jí byl někdo pošeptal do ucha slovíčko, které bylo klíčem k tajemství.
       Stála okamžik vztýčena, usmála se tklivě a vyšla po špičkách z pokoje.
       Hned nato otevřel Ratkin oči. Na stropě slunce, na podlaze slunce, všude slunce. A hle, slzy! Což plakal? A ba, plakal. Ale což mu je neosušila Anička? A leží, věru. Podušky, pokoj - ale pak to byl pouze sen! Všechno? Sedl si v posteli a chopil se za hlavu. Ne, ne, ne! Jen tohle bylo sen! Ale předtím - v těchto loktech Aničku kolébal, na těchto prsou ležela její hlava, tyhlety ruce po ní sahaly, celou svoji hlavu má ovoněnou jejími polibky, celou svou hlavu, a nejvíce oči, a nejvíce ústa ...! Rukama nad hlavou jak praporem zamával, oči mu světelně vybuchovaly a slunce bylo s ním, slunce jej milovalo, na postel naň skočilo a s ním se rozpustile sepralo, do podušek jím mrštilo, tancujíc po něm k zadušení a vyzvánějíc do jeho vzdechů zlatým svým smíchem ... Dost, dost, rozpomenout mne nech, roz-po-me-nout! Vztýčil se a opět padl obličejem do podušek, vzdychaje a sténaje štěstím. A je to skutečně možno, že to všechno bylo? Je, sluníčko? Světe, je to možno? Poduštičky bílé, je? Takhle jsem se do ní zamuchlal jako do vás, ale stokrát více, až do jejího srdce jsem se schoulil a na měsíc volal: Hej, měsíci, vidíš mne? A ona taková veliká byla nejdříve, až někam k měsíci dosahovala, a nebylo možno rozeznat, co je měsíční světlo a co je záře jejích očí, taková veliká šla vedle mne, že jsem nemohl uvěřit, jak smím jíti vedle ní; a čím více jsem věřil, tím byla menší a menší, až mé rty dosahovaly k jejím, a v ten okamžik padala z nebe hvězda, zrovna před námi padla, oči oslepila a my se už neviděli ...
       A Jeník boří hlavu do podušek, vzdychá a vzdychá.
       Oči, oči! Proč máš teď veliké oči, Aničko? Protože vidím teď více, všechna krása mi tam vstoupila. Jakže to povídáš, Aničko? A ona to opakuje ještě jednou. Vánek letí přes pastviska, vánek letí přes ně, vrbovou píšťalku má a píská. Ona si položí prst na rty: Slyšíš? Slyším. Co je to? Naše svatba; vánek sám se na ni pozval. Ona se usmívá, úsměv jí vyrůstá z úst jako květina, hvězdy z nebe přišly se podívat na tuto květinu. Děkuji ti, Jeníčku, nastokrát ti děkuji ... Zač mi děkuješ? Za to, že jsem to mohla udělat ...
       Jeník opět usedl na posteli, jeho oči mají hluboký lesk vděčnosti.
       Oh, jaký teď bude - čistý! Především čistý. Jak přes noc rozpuklé třešňové květy! A dobrý bude, všechny lidi bude milovat. Vstane teď, půjde k matce a řekne jí: Jsem třešňový strom, rozkvetl jsem přes noc.
       Pohlédl na hodiny. Proboha, je to možno? Přišel ovšem pozdě v noci - ale tolik, tolik hodin!
       Oblékl se rychle a jako divoch vpadl do kuchyně. Ale náhle se zarazil; matka naň tak podivně pohlédla.
       Chtěl říci: Jsem třešňový strom ...
       Ale bylo mu, jako když něco drahocenného upadne mu z ruky a rozbije se.
       "Byls tak dlouho venku a tatínek se hněval," povídá matka. Obrací se k němu zády a nevšímá si ho už.
       "Chodil jsem venku ... byla taková krásná noc ..."
       Je to jeho hlas, který to říká? Hlas někoho, jenž se omlouvá, hlas viníka?
       Plný studu vyšel. Na schodech by se byl málem rozplakal.
       Zatřásl třešňovým stromem, květy do bláta napadaly ... Lehl si v zahradě do trávy, tváří k zemi, nějaký kamének vrýval se mu do tváře, ale on přitiskl tvář k zemi ještě více a zaťal zuby; vlhce, hrobově jaksi páchlo to pod kořáním trav.
       Ale náhle vyskočil. Tiskl ruce ke spánkům a bloudil očima.
       Co to dělám, napadlo mu, zbláznil jsem se snad? Nic se vlastně nestalo, nu, skoro nic, hloupě se na mne podívali, hloupé jakési slovíčko řekli - a já tu vyju, jako když mi srdce z těla trhají.
       Chtěl se zasmáti. Ale smích se mu nedařil.
       K ní bylo třeba jíti. K ní - a už dávno měl býti u ní!
       Svěsil hlavu a cítil, jak opět slábne a bledne. Ne; teď nemohl k ní jíti. Vinen byl něčím před ní, styděl se, nevěděl určitě ani, čím vinen a proč je pln studu, - jenom věděl, že k ní teď nemůže jíti. Je to bílé a čisté - a ty se náhle stydíš. Mělo by to být chloubou před celým světem - a ty náhle zapřeš. Bílé třešňové květy - a náhle do bláta napadají. Včera šla s tebou láska, jasná a rovná - dnes podivně šilhající úzkost a rozpaky.
       Styděl se, uhýbal a couval.
       Odvážil se hledati ji až odpoledne. Až do večera bloumal kolem lékárny, po náměstí i za humny, ale ji nespatřil. A jak tam chodil a čekal, úzkost stále úžeji stahovala jeho hrdlo, nějaké předtuchové šepoty visely ve vzduchu a chechtot nějaký zlý a jedovatý; pak už byl večer a lékárnu zavřeli, jenom v jednom okně tam bylo světlo - a tu nebyl by snad ani užasl, kdyby byl z toho okna pronikl výkřik, hrozný výkřik, jenž by zvěstoval, že Anička je mrtva ...
       A pak přišla noc, ta přepadla Ratkina jak smečka vlků zbloudilé saně, a když nadešlo ráno, nebylo už Ratkina, byly pouze vyjevené jeho oči. Šel k lékárně a jeho vyjevené oči se ptaly a čekaly; jako dva otevřené hroby tu zely, jenom mrtvého do nich položit.
       A když k desáté hodině objevil se před lékárnou červený slunečník, Ratkin nemohl tomu uvěřit. Byla tu. Šla proti němu. A slunce svítilo. A obloha byla plna stříbrných plachetních lodí, hudby na nich v tom okamžiku zahrály, z tisíců hrdel zněl odtamtud pozdrav. I on pozdravoval. Nemohl mluvit. Ale i on pozdravoval. Nemohl k ní vznésti očí, stál tu se sklopenýma očima, neodvažoval se ani vlastně ji pozdraviti, zdravil pouze pokorným schýlením hlavy a žehnal zemi, po které k němu přicházela. Ale když vzhlédl, srdce se mu zastavilo v prsou. Zastavilo se náhle jako hodiny, něco hrozného se musilo přihoditi. Vzhlédl k ní - a nebyla to ona. Šla vedle něho, ale byl to někdo jiný, nebyla to už ona. Šla vedle něho, ale byl to někdo jiný, nebyla to už ona. Podivné věci se dějí, nebyla to ona.
       "Děláte hlouposti," řekla. Nu, vidíte, není to ona, hodiny v prsou se zastavily, dobře je to.
       Na konci městečka bylo malé, rozdmýchané peklíčko v tmavé díře, kovárna. A kovář měl zlého psa. Pes vyběhl a štěkal. Ratkin vzal kámen - a teď něco uvidíte, slečno. Bim! Vidíte ho? Ocas mezi nohami a peláší! Kovář vyšel před kovárnu. Cože říká, huba nekalá? Chce snad také jednu kamenem?
       Pohlédla naň a v tomto pohledu bylo vše na útěku a vše se odcizovalo; řekla: "Ano, takový jste tedy dnes, hloupý chlapec, dobrá, tím lépe, tím lépe."
       To nás tisklo do prachu cesty, která nadto ještě byla černá, to nás nechalo se plouhati touto cestou jak pokáraného školáčka, a jaká ještě větší bolest za tím číhala, ani se raději netaž.
       A konečně byli v pastviskách, ano, tudy chodí Ratkin rád. A nejkrásněji tu je za zářijových večerů - smutno totiž. Ovšem, veselo tu nikdy nebylo. A že by sem byli milenci někdy za večera zabloudili, - to je lež! Lež!
       Pohlédl na ni ze strany, byla to přece ona, ale nechtěla být k němu již dobrá; to viděl, velmi dobře to viděl, přihodilo se takového něco, hodiny se zastavily.
       Hleděla kamsi před sebe s rozvanutými ústy a jakási bolestná chtivost žhavěla v jejím výrazu. A tu počala mluviti.
       "Hlouposti děláte ... Nechci, abyste mne tak čekal jako včera a dnes. Nechci už vůbec, abyste mne čekal. A jak vypadáte? Směšně. Po očích vám vidím, co se s vámi děje, už se mi to docela přestalo líbit. - I včera jen okem jsem vás zahlédla a už jsem cítila, že někomu odzvánějí. Nemáte snad staršího bratra, který je vám velice podoben? To on snad před dvěma dny přijel, to on snad - - Ne, počkejte. Tohle ovšem je jen žert, ale já vím, jaký žert a proč to říkám. Na slečinky berních si takhle čekejte, ne na Aničku posedlou. Ta přijde jednou a pak už neví, proč by měla přijíti ještě podruhé, už není čeho ke kráse přidat, abys to nezkazil. Vždyť vidíte, už se na vás ani raději nedívám, co se studentem, myslím si, hloupoučký je, už ani nelze po něm ničeho jeho staršímu bratru vzkázat, i to by špatně vyřídil, a říkám-li to tak, zase si myslete, je to žert a není to žert. Nu, co tak na mne hledíte? Nenabídnete mi ještě dokonce, abych na vás počkala, až vystudujete? Co, co uslyším ještě od studenta? Nic? A tak tedy řeknu já už raději sama všechno. Mám ráda lesy; snad jsem si vás jen pro ty lesy zamilovala a snad jsem přece jenom divoká, lesní ženka. Nejsem nějaká moudrá, nemyslete si. Není v tom žádné moudrosti, co povídám. Ale v lesích jsem se lecčemus naučila. - Měla jsem lesy ráda a lesy byly na mne hodné, povídaly mi, když lidé nabízeli jen zajíce v pytli. Chodíš po lesích, vrátíš se potom a už se ani do městečka nehodíš. Také studenti přijedou, první den to je jako les, ale druhý den už i tohle je zase jen jaksi městečko, už ani abys ptákem nelítala a chodila na rande jak naše slečinky. Mnoho, mnoho, snad i tohle mi pověděly lesy - - Včera ráno jsem tě ještě čekala, tvá jsem byla dosud, ale tys nepřišel a to bylo dobře. Odpoledne jsem byla v lesích a - - -"
       Zamlkla na okamžik, vyňala odkudsi jedlovou větvičku a podávala mu ji.
       "To jsem ti přinesla. Je to z mé jedle. Mám tam takovou svou jedli. Nesedám pod ní, oh ne, vytáhla si mne k sobě nahoru, do větví, ptáci i veverky si už na mne zvykli."
       Také takovéhle překvapení ukrývá tedy život. Takhle s námi jednoho dne počnou hovořit, vršíce nám na prsou skálu, kámen po kameni. Vztáhl ruku po větvičce, ale opět utrhl. Bolest k tobě přišla jako k muži, ale ty se chováš jako chlapec, utrhneš ruce. Větvička upadla do trávy.
       Zdvihla ji, neřekla ničeho, zbledla pouze; stanula a hryzla rty. A tu sepjal ruce a vzhlédl k ní. Usmála se maličko a podávala mu opět větvičku. Vzal a s ní všechno, bolest a krásu, snad to všechno, srdce , ani nepobereš.
       Ale teď, teď učiňte mne mužem. Teď hrajme všichni dobře, stůjme dobře, vraťme ránu dobře, abychom byli hodni toho, co k nám přišlo. Je tato větvička křížem? Ponesu jej. Bude mne tento kříž tížit, tisknout k zemi? Zahodím jej. Zatančím nad ním.
       Ratkin vtztyčil hlavu. Jeho oči hleděly ven, ven z tohoto kruhu bolesti, vybíraly si směr.
       "Jeníčku!"
       "Neboj se, Aničko."
       Na ni ovšem hleděti nemohl, musil se dívati ven, ven z tohoto kruhu. Nejprve byl tento úsilný pohyb jen v jeho očích, pak vstoupil do celého těla.
       "Jeníčku!"
       "Neboj se, Aničko."
       Teď už se jen letmo ohlédl po ní, usmál se a šel. Řekl bys, nazdařbůh, ale snad to mělo směr.
       "Jeníčku!"
       Už se neohlédl. Ani jednou. Šel. A tu skála stála před ním, tebe, skálo, myslím, dobře známe, jednou jsme tu vláli nahoře jak prapor; nepatříš snad k našemu směru, ale když tu již jsi, skála neskála, a Ratkin usmál se, zavrtěl hlavou a počal zlézati skálu. Tu teprv nahoře se ohlédl. Stála dosud na témž místě a hleděla k němu; a tu on zcela klidně nadzdvihl klobouk a zamával jím; jeho úsměv se podobal něčemu roztrženému.
       A tu se s ním cosi stalo, hleděl dolů a všecek pojednou zbělel. Ze skalních rozsedlin počalo se naň cosi zavěšovati náručím stále těžším a těžším. Jeho oči křičely. Vztáhl před sebe ruce, jako by se někomu bránil, stál tak okamžik a zakryl si rychle oči. Po celém těle se roztřásl, musil se tu posadit a plakal dlouho.
       A když přestal plakat a pozdvihl hlavu, ona tam dole již nestála; viděl ji, mizící červenou skvrnu daleko v pastvinkách. A přece tu byla u něho, slyšel ji stále ještě mluviti, jak před chvílí k němu mluvila; ale naslouchal jí nyní rád a za každé slovíčko byl jí vděčen, mluv, mluv, prosil, bolí to, bolí, ale je to krásné, snad jsi přece jen divoká ženka, do smrti budu tebou krásně poznamenán.
       Pohlédl dolů do skalních rozsedlin, zamrazení jím prošlo - ale potom se již jen usmíval, bludně a trpce. Tam dole - - -! A přece někdo mrtvý tam ležel, tázavý pohled dvou mrtvých očí setkal se s jeho očima a Ratkin tu seděl, kýval hlavou a usmíval se; rty se nepohybovaly, ale jeho oči mluvily.
       "Spi tam, Jene Ratkine, včerejší a pošetilý. Ty, který jsi toužil po štěstí a po bolesti - a přece jsi chtěl jenom štěstí. Ty, který jsi volal krásu - a před krásou jsi zastřel oči. Ty, který jsi volal život - a při první jeho písni potrhal jsi struny. Ty, který jsi myslil, že přijde brzy hodina, že staneš a najíš se dosyta! Blouznivý, nezkušený plavčíku v lodním koši, volající: Země, země! - brzy ti zamrzl tento výkřik na rtech. A přece teď, kdy kotvy opět vytaženy, zní zase jen ona píseň: Život! Život! - Jeho slávě se pokloňme, jeho chválu zpívejme! Na bližších a bližších kopcích hoří za noci jeho ohně. Posly už vyslal a my v jejich ruce složili sliby své oddanosti. Chceme milovat velikého a krásného vašeho pána, tak to vyřiďte, poslové! Chceme jeho barvy nosit a v jeho barvách vítězit! Chceme býti takoví, aby jeho oko na nás s hrdostí spočinulo, aby se usmíval, pokyvuje hlavou k rytmickému našemu pochodu! Ale vyřiďte mu, ať nás nezradí, ať nás neprodá! I s ním my chceme se dáti v zápas! I s ním - vyřiďte mu to. A chválu jeho že zpíváme, nezapomeňte ...!"
       Ratkin našel u svých nohou jedlovou větvičku. Zdvihl ji a hodil dolů do skalní rozsedliny. Padala a Ratkin se usmíval ...
       "Na tvůj hrob, Jene Ratkine, včerejší a pošetilý!"

 
ZaWeB ZaWeB

Můžeš zanechat nějaký vzkaz,pochvalu nebo dotaz,díky.

Free cursors for MySpace at www.totallyfreecursors.com!